Rozšíření NATO na Ukrajinu a na Kavkaz se prozatím odkládá. Avšak, ruku na srdce, jenom na ne příliš vzdálené „příště“. A protože už Bismarck tvrdil, že „vzniká-li na našich hranicích aliance, jejímž nejsme členem, pak se bezpochyby jedná o krok namířený proti nám“, považuje i Moskva integraci Ukrajiny (a Gruzie) do euroatlantických struktur za krok namířený proti Rusku. Za hrozbu. A protože staří psi se špatně učí novým kouskům a ruská diplomacie novým móresům, reakce Vladimíra Putina byla plně „v souladu“ s odvěkou ruskou reakcí na vnější ohrožení: „Pokud se Ukrajina rozhodne vstoupit do NATO, Rusko zpochybní teritoriální integritu Ukrajiny“. Třetího největšího státu Evropy! Je šokující, že Putinův nehorázný názor nevzbudil větší pozornost.  Snad proto, že po Kosovu je vše dovoleno a hranice jsou opět jen „dočasné“ čáry v mapách.

V 90. letech bylo Rusko prakticky zatlačeno do hranic ze 17. stol. a zmateně naslouchalo moudrým hlasům ze západu, co všechno Rusko „musí“. Po tučných letech Putinovi vlády  nám Rusové sebevědomě vrací oknem, že nemusí nic. V prvé řadě je načase si uvědomit, že Rusko nemusí a ani nechce být součástí Západu. Že je dostatečně velké a autocentrické, aby mohlo být světem samo pro sebe. Kdo věřil, že po porážce ve studené válce je nová konfrontace s Ruskem vyloučena, by si měl alespoň pro začátek připomenout historii opakovaného římsko – carthaginského soupeření. Už proto, že náš Euro-americký prostor stojí na římské tradici a hráči světové politiky znovu rozehrávají velkou hru o sovětské dědictví. Je velmi pravděpodobné, že nikoliv dočasné „prkotiny“ jako postoj Ruska k Iránu, mizerná ruská demokracie či radar v Brdech, ale velký spor o Ukrajinu se může stát tím, co znovu nepřekročitelně oddělí Rusko od Západu.

      Heim ins Reich

Evropské koloniální říše rozpustily po II. světové válce svá impéria většinou až poté, co vyvinuly značné úsilí, aby si v nich zajistily své politické, ekonomické a bezpečnostní zájmy. To ovšem nebyl případ SSSR, jehož říše se v roce 1991 rozdělila, aniž by se tehdy kdokoliv (nejen) nad ruskými zájmy vůbec zamýšlel. Někdejší americký velvyslanec Strobe Talbott o politice USA, při demontáži SSSR řekl: „Otcovský Uncle Sam krmil ruské vůdce politikou, kterou Washington považoval za zdravou, bez ohledu na to, jestli jim to v Moskvě chutnalo. Bylo to jak špenátová dieta. I když jim to nechutnalo, mohli se jen šklebit a baštit.“

Desítky milionů Rusů tak zůstaly za hranicemi Ruska jako více či méně nechtěné národnostní menšiny – a miliony jiných národů zůstaly jako menšiny v Rusku. Hranice  se sousedy jako je Ukrajina, Kazachstán nebo Bělorusko jsou tak nepřirozené, že co do umělosti s nimi mohou soupeřit jen hranice, které po mapě Afriky kdysi nakreslily tužky londýnských kartografů – jejichž jedinou kvalifikací pro vytyčování hranic mezi vzdálenými národy byl „čistý rukopis a znalost geometrie“.

Pokud se západ rozhodne zadržovat rostoucí moc Moskvy dříve než později (ale je otázka zda a kdy k tomu evropští spojenci najdou odvahu), pak klíčem k velmocenské budoucnosti Ruska je bezesporu Ukrajina. Velký, ale vnitřně nestabilní stát „u kraje“ Evropy. Co můžeme Ukrajině nabídnout my, je jasné, ale jakou strategii zvolí Moskva? Destruktivní. Již patnáct let maže Moskva na Kavkaze čertovy obrázky s abchazskou a osetinskou kartou. A v Moldávii s Podněstřím. Tento Moskvou hýčkaný separatismus je jistě velký problém pro Gruzínce a Moldavany. Ale většina světa ani neví, že tato území se hledají v zeměpisném atlase a nikoliv na záložce Tolkienova Pána prstenů. Pokud by však Moskva rozehrála proruský separatismus na Ukrajině, pak svět zcela jistě poposedne vzrušením blíže ke svým obrazovkám.

Minulý týden, v rozhovoru na „staroslavném“ semináři CEPu, ruský politolog a externí poradce Putina (i Gorbačova) Alexej Puškov řekl, že jestli se někdy s něčím Rusko nesmířilo, pak s ukrajinskou svrchovaností nad Krymem. Tedy s problémem historicky ruského území, obývaného rusky mluvícím obyvatelstvem, které Chruščov (sám Ukrajinec) kdysi v návalu velkodušnosti věnoval jako dar „všeho ruského lidu“ Ukrajině. Jistě. Moskva i přes zjevný separatismus Krymu v 90. letech zůstala k jeho pokusům o znovu připojení k Rusku inertní. Tehdy proto, že někdejší Jelcinovo Rusko bylo samo na hranici klinické smrti. Dnes, podle Puškova, je Rusko v otázce Krymu tiché jen zatím. Z taktických důvodů. Snahy o jeho případnou secesi by se totiž bezesporu staly zdrojem silného ukrajinského nacionalismu, protiruských nálad a především akcelerátorem ukrajinských snah o začlenění do západních struktur. Tedy všeho, čemu se Rusko snaží vyhnout jak čert kříži. Pokud však Moskva usoudí, že Ukrajina míří na Západ tak jako tak, pak Rusové nemají v otázce krymského separatismu co ztratit. Puškov řekl: „Objeví-li se, Moskva si za něj stoupne.“ 

Jenže sázka na Krym nemusí být zdaleka tou největší. Díky Putinovu zeměpisnému expozé pro Bushe víme, že „Ukrajina ani není pořádný stát. A když už, tak jsou to vlastně státy dva.“ Jeden, který leží na západ od Kyjeva a druhý, který leží na východ a na jih od něj. V tom prvním žijí Ukrajinci, v tom druhém Rusové nebo rusky mluvící Ukrajinci (cca 17 % respektive 30 % ukrajinského obyvatelstva). Jaký je rozdíl mezi Rusem a rusky mluvícím Ukrajincem? V místu trvalého bydliště – nikoliv v národnímu cítění. Kdo nevěří, ať tam běží.

V rozpolcenosti Ukrajiny na ruský východ a ukrajinský západ je i zakopán pes vyrovnaných výsledků ukrajinských voleb. Západ Ukrajiny volí prozápadně orientované ukrajinské politiky. Východ a jih Ukrajiny o EU či NATO nechce ani slyšet a volí Janukoviče, který ukrajinštinu ani řádně neovládá. Natož aby jí mluvil. Ukrajinská politika se tak primárně dělí nikoliv na levici a na pravici nebo na dobré a špatné hochy (jak si to západ neustále namlouvá – špinavé peníze, korupce a osobní zájmy jsou na obou stranách), ale podle národnostního klíče. A ten bývá ostrý jak břitva – kdo si ho není vědom, pořeže se. První signály separatismu z východní Ukrajiny svět zaslechl už v čase Oranžové revoluce. A byla to sama Moskva, která je tehdy okamžitě tlumila, seč mohla. Zítra už podle Alexeje Puškova k tomu nemusí mít důvod. Právě naopak. Bez ohledu na to, jak křehká je soudržnost Ruska samého, možná už teď si v Kremlu vyšívají na prapor hesla o právech na národní sebeurčení. 

Ovládnout celou Ukrajinu se Rusům zcela jistě nepodaří, ale mohou se pokusit ji rozbít. A nepodaří-li se Ukrajinu rozbít, pak alespoň ji oslabit tak, aby se začlenění Ukrajiny do západních struktur stalo pro západ vítězstvím Pyrrhovým. Protože je-li možno si z Iráku odnést nějaká ponaučení, pak to že platí princip „obchodu s porcelánem“: Co rozbijete, to potom vlastníte. Dvou milionový protektorát na Balkáně je jiná káva než protektorát 50 milionový. Nota bene s běsným Ruskem za zdí. Ukrajina by se tak snadno mohla stát beranidlem, kterým by Rusko mohlo soustavně narušovat soudržnost a možná i samu existenci euroatlantického spojenectví. Rozpínavost, která přináší hlubokou a soustavnou slabost, by tak tentokrát nepotkala Rusko, ale západ.

Snaha zadržovat tak velký stát, jakým Rusko bezpochyby je a bude, může být jen dvojí: Soustavná a dlouhodobá – a tedy velmi nákladná (finančně i morálně), anebo krátkodobá a tedy neúčinná. A proto směšná. Trumanova doktrína se udržela v platnosti 40 let. A byla účinná právě pro semknutost západu. Je však západ stejně jednotný a odhodlaný i dnes, tváří v tvář dnešnímu Rusku? Pokud ne, pak nemá cenu se na Ukrajinu vůbec pouštět. Protože v takovém případě je status quo, který platí na Ukrajině mezi námi a Ruskem dnes pro nás rozhodně výhodnější: Rusko se drží stranou, Ukrajina lopotně buduje svoji státnost, v Bílém domě čekají na vystřídání a Evropa tak může v klidu a míru meditovat třeba nad standartizací velikosti meruněk. V tom se totiž, bohužel, na rozdíl od světa reál politiky, jedině shodne. Konec konců, nejspíš právě proto, v otázce Ukrajiny, vyšuměl summit NATO v Bukurešti tak naprázdno.