Smlouvy, které „měly znamenat mír pro naši dobu“ z konce třicátých let minulého století, jsou právě jedny z nich. S výjimkou Mnichovské dohody je to pak především i smlouva z 23. srpna 1939, která tehdy ohromila celý svět a která představovala vrchol období appeasementu: Pakt Molotov-Ribbentrop. Pakt, který v okamžiku svého uzavření představoval nejen diplomatickou, ale i geopolitickou revoluci v mezinárodních vztazích.
Z hlediska diplomacie šlo o překvapivé ukončení nepřátelství mezi Třetí říší a Sovětským svazem, které bralo svůj počátek od Hitlerova uchopení moci v roce 1933. Existuje bezesporu množství interpretací tohoto paktu. Přičemž mainstreamovou je ta, která pakt Molotov-Ribbentrop hodnotí jako ďábelsky bezskrupulózní pokus dvou největších tyranů moderních dějin o sovětsko-německé rozdělení světa. Teze této práce však budou s tímto tvrzením kolidovat.
Tato práce se domnívá, že pakt Molotov-Ribbentrop byl jen logickým důsledkem kolapsu evropské politiky kolektivní bezpečnosti, kdy v důsledku uplatňování politiky appeasementu bylo, především ze strany Velké Británie, principielně expanzivní Německo orientováno k hledání svého „nasycení“ v oblasti východní Evropy. Tedy v oblasti, v které nevyhnutelně muselo dříve či později dojít k jisté kolizi mezi Říší a SSSR, která by z hlediska Británie fatálně oslabila oba kandidáty na dominanci evropského kontinentu, a tím by Británii umožnila, a to bez jediného výstřelu, realizovat opus magnum britské zahraniční politiky, který je v platnosti již od 17. století: Udržet mocenskou rovnováhu na kontinentu v rovnováze a zabránit vzniku libovolného kontinentálního hegemona, ať by co do svého původu pocházel z Madridu, Paříže, Berlína nebo Moskvy.
Tím, že se Stalin prostřednictvím paktu Molotov-Ribbentrop, který byl svého druhu coup de diplomatie, vymkl z této britské strategie a onoho roku 1939 chladnokrevně změnil stranu a přisedl po bok svému předchozímu protivníkovi, přivodil ze dne na den této evropské rovnováze moci definitivní konec. Tento konec rovnováhy moci mezi velmocemi statusu quo, tedy velmocemi, které si přály uchovat stávající rozdělení světa v principu nezměněné (Francie, Británie), a těmi, které požadovaly jeho zásadní změnu (Německo, Itálie, Japonsko a nyní i SSSR), následně umožnil Hitlerovi jeho pokus o světovládu. A přivedl Wehrmacht nejen do Paříže, ale na konec až na břehy Volhy. V této souvislosti je proto pakt Molotov-Ribbentrop též často vykládán nejen jako morální selhání Sovětského svazu, který údajně demaskoval Stalina jako ve skutečnosti Hitlerovi obdobnou stvůru jen a jen lačnící po cizích územích, ale i jako příklad katastrofálního selhání sovětské diplomacie a sovětské geopolitické strategie.
Hitler prý přechytračil Stalina tím, že jej tímto paktem postavil do role dočasně „užitečného mouřenína“, který „trapně posloužil jen proto, aby mohl jít“. Posloužil svou vojenskou nečinností v době německého obsazování západní a jižní Evropy, která Říši „kryla záda“ při získáni evropské kontinentální hegemonie. A aby toho nebylo dost, SSSR navíc i svými pro Třetí říši životně důležitými obchodními dodávkami surovin a potravin, vykrmil nebezpečného německého otesánka natolik, že tento se jej následně, o dva roky později, 22. června 1941 pokusil svým útokem a následnou genocidní válkou pozřít a zničit.
Morální klišé stranou. Po Mnichovu, v letech 1938-39, nestála již otázka po další velké evropské válce v poloze zda ano či ne, ale kdy. A zda „hned“ – anebo až „zítra“. Mýlil se skutečně Stalin tolik, když přistoupil na uzavření tohoto paktu? Vedly jej k jeho uzavření skutečně především „věčné“ imperiální ambice Ruska usilující o maximální teritoriální expanzi, kterou je údajně Rusko posedlé bez ohledu na to, zda v Kremlu sedí vládci té či oné, rudé nebo bílé ideologie? Anebo byl ze Stalinova hlediska pakt Molotov-Ribbentrop de facto jediným prostředkem, jak se v daný okamžik vyhnout válce bez podpory západních spojenců, a dost možná dokonce i proti nim? A navíc válce v Evropě proti Německu a v Asii proti Japonsku, tedy na dvou frontách současně? Nebyl tak vlastně celý pakt Molotov-Ribbentrop jen jedinou, z hlediska SSSR skutečně realistickou strategií, jak zajistit své přežití tváří v tvář Třetí říši v okamžiku, kdy se reálpolitika stala jedinou alternativou k politice kolektivní bezpečnosti, která se z důvodu nezájmu demokratických velmocí koncem třicátých let zhroutila? V tom případě by však celý pakt ztrácel mnoho ze svého diabolického charakteru a z hlediska dějin diplomacie by bylo třeba jej zásadně přehodnotit.
Na cestě k paktu
Stalin před II. světovou válkou často kritizoval anglo-francouzskou politiku appeasementu, veden upřímnými obavami, že ústupky Hitlerovi pouze povzbuzují jeho chuť k dalším a dalším ziskům. Sám ideologickým tvůrcem doktríny o socialismu v jedné zemi, odmítl svého času teorie Lenina a Trockého o permanentní revoluci, které chápaly Rusko jen jako „otýpku chrastí“, na jejímž osudu záleží jen do té míry, aby se jejím prostřednictvím mohla zažehnout světová revoluce. Stalinovi na sovětském Rusku a jeho přežití jako konsolidované velmoci naopak záleželo velmi. A jeho zahraniční politika se proto v průběhu jeho vlády stávala stále méně revoluční co do ideologického marx-leninského obsahu (samozřejmě nikolivěk co do jazyka), a naopak stále více realistická a pragmatická co do svých cílů.
Právě z těchto důvodů hodnotil Stalin nástup nacistů k moci s jejich otevřeně revizionistickým programem vůči versailleskému mezinárodnímu systému jako primární hrozbu. Jako hrozbu právě vůči tomu systému, jehož dědicem a čistým benefientem byl svým způsobem i Sovětský svaz. Byl to totiž versailleský diktát vítězných západních (dohodových) velmocí vůči poraženému Německu, které Rusku umožnilo odvolat platnost Brest-litevské smlouvy, kterou Trocký na Leninův příkaz v roce 1917 s Němci podepsal a která znamenala pro Rusko ztrátu (kromě jiného) Pobaltí, západního Běloruska a celé Ukrajiny. A Stalin, který na rozdíl od západních vůdců osobně četl Hitlerův Mein Kampf, od samého počátku tušil, kterým směrem hrozí vybití se narůstající agrese probuzeného německého kolosu.
Strategie Sovětského svazu, jak čelit této hrozbě, která nastala v okamžiku příchodu Hitlera k moci, byla realizována velmi rychle. SSSR obratem ukončil ty zbytky spolupráce s Německem, které se zrodily v roce 1922 v Rapallu, upustil od mezinárodní politiky neúčasti a neutrality a do značné míry se upřímně oddal principům kolektivní bezpečnosti, které platily na půdorysu Společnosti národů. Do ní SSSR vstoupil příznačně v roce 1934 – právě přesně rok poté, co z ní naopak Německo vystoupilo.
Když v lednu 1934 došlo k uzavření polsko-německé smlouvy, která byla jednoznačně revizionisticky namířena proti Sovětskému svazu a jeho západní hranici, souhlasil Stalin, který tonul v obavách z německo-polské aliance, a to hned v dubnu 1934, s plánem na uzavření Východního paktu – tzv. východního Locarna, které mělo garantovat hranice versailleského systému ve východní Evropě. Mělo jít vlastně ze strany západních spojenců o systém bezpečnostních garancí vůči východoevropskému cordonu sanitair mezi Německem a SSSR. A tedy de facto i o garanci hranic SSSR. Neochota Británie s Francií k zavázání se k východnímu Locarnu, především s ohledem na razantní britské zamítavé stanovisko, které si na ní závislá Francie nemohla dovolit ignorovat, však bylo první známkou nastávající zásadní změny v britské politice. Změny dané britskou představou o neudržitelnosti kontinentálních poměrů na východ od Rýna, a to ať již z morálních nebo realisticko-strategických důvodů. A o potřebě jejich kontrolované změny za účelem inkorporace Německa do nového systému při zachování – v úvodu této práce definované – dlouhodobé maximy britské politiky. Přičemž celý komplex této politiky je znám jako politika appeasementu.
Stalinova reakce na kolaps východního Locarna, v duchu trvajícího přihlášení se SSSR k systému kolektivní bezpečnosti, byla série vlastních bezpečnostních smluv, mj. s Československem a Francií. Stalin, v duchu bolševické ideologie, zároveň aktivizoval i boj kominterny proti „fašistickému nebezpečí“, které mělo zevnitř ovlivňovat politiku, mj. i západních mocností, proti smíru s Německem a naopak k pevnému postoji vůči němu.
Avšak situace se dále nezadržitelně vyvíjela: V červnu 1935 došlo k uzavření dohody mezi Německem a Británií o omezení německého námořního zbrojení. Z hlediska Británie tato smlouva znamenala de jure Hitlerův souhlas s přesměrováním německého expanzionismu. A to od globálních cílů, které principielně ohrožovaly britské impérium, výlučně na evropský kontinent. Vzhledem k souběžným bezpečnostním garancím Británie vůči Francii a britskému nadále trvajícímu odporu vůči garancím jakýchkoliv hranic na východě, šlo z hlediska Británie vůči Německu o jednoznačný signál: Revizi svých hranic musí Německo hledat nikoliv v zámoří nebo na západě, ale výlučně na východě!
Již v tuto chvíli byla kolektivní bezpečnost z britské viny mrtva. Nicméně vše ještě nebylo tak zřejmé, jak se jeví v historickém odstupu. Situace spěla k anšlusu Rakouska, který byl popřením Versailles a bezpečnostních garancí Británie s Francií, a rovněž tak k Mnichovské smlouvě a k obětování Československa. Tedy k situaci, která z geostrategického hlediska znamenala definitivní zborcení všech ofenzivních vojenských plánů Francie pro případ války s Německem. Především pak plán na otevření druhé fronty proti Německu ve střední Evropě. Od tohoto okamžiku zbývalo Francii, ve srovnání s Německem relativně vojensky, ekonomicky i politicky slabší, jediné: Setrvat ve svých opevněních za Rýnem a doufat v úspěch diplomacie Albionu. Francie tímto definitivně přestala hrát roli jako samostatně jednající velmoc. Ve hře zbývalo pouze Německo, Británie a SSSR.
Z hlediska SSSR však likvidace Československa znamenala i jiný, naprosto nový faktor: Umožnila Třetí říši rozkročit se napříč východní Evropou. Prostřednictvím vytvoření politických satelitů v podobě Slovenského štátu a Horthyovského Maďarska mohli Němci rychle zahájit budování své vlivové sféry hluboko na Balkáně – především pak v Rumunsku, ale i v Pobaltí, kde v roce 1938 Němci anektovali na úkor Litvy Memel a baltské pobřeží. Německá říše se tak stále rychleji rozpínala blíže a blíže k sovětským hranicím.
Vztahy mezi SSSR a Německem klesly tou dobou již na bod mrazu. Z memoranda náčelníka generálního štábu SSSR Šapošnikova pro členy politbyra VKS(b), včetně Stalina, vyplývá sovětské hodnocení vojensko-politické situace v druhé polovině roku 1938. „Politická situace v Evropě a na Dálném Východě určuje jako nejpravděpodobnějšího protivníka Sovětského svazu země fašistického bloku – Německo a Itálii, podporované Japonskem a Polskem. (Přičemž) si tyto země kladou za cíl přerůstání politických vztahů se SSSR do ozbrojeného střetu … Rozkolísaná politika Anglie a Francie umožňuje fašistickému bloku hledat v případě války se SSSR u nich porozumění v podobě neutrality … Sovětský svaz musí být jednoznačně připraven k válce na dvou frontách, na západě proti Německu a Polsku (!) a na východě proti Japonsku.“
Představa o německo-polské alianci vůči SSSR, která se zrodila z jejich smlouvy z roku 1934 totiž tou dobou, vzhledem k participaci Polska na parcelaci Československa, ruku v ruce s Třetí říší (polská anexe Těšínska a některých slovenských území) dostala v sovětských očích nový impuls. Německo a Polsko začaly být dokonce sovětskou Stavkou (generální štáb) považováni za spojence připravující s tichou podporou západních velmocí útok na Sovětský svaz.
Ve vojenských plánech Stavky z roku 1938 se výslovně počítá s kombinovaným úderem polských a německých armád na SSSR, přičemž některé východoevropské státy, konkrétně pak Estonsko, Lotyšsko, Rumunsko a Finsko, jsou v pokračování Šapošnikova memoranda výslovně uváděny jako státy, které se nastávajícího německo-polského útoku na SSSR budou velmi pravděpodobně účastnit. A to buď jako spojenci Německa, anebo Polska. Což Šapošnikov hodnotí jako potenciálně rozhodující faktor celého střetnutí, který může přinést rozhodující převahu na německo-polskou stranu a přivodit Sovětskému svazu vojenskou porážku. Ne náhodou jsou právě proto všechny tyto východoevropské státy o rok později, v době podpisu paktu Molotov-Ribbentrop objektem eminentního sovětského zájmu, který se je snaží „začleněním do své zájmové sféry“ preventivně „vytrhnout“ z jakékoliv potenciální aliance, která by mohla v budoucnu uvažovat o útoku proti SSSR.
O Stalinově pohledu na vývoj tehdejší situace pak svědčí jeho projev na XVIII. sjezdu VKS(b), kde k mezinárodní situaci po okupaci zbytku Čech v březnu 1939 řekl: „Před našimi zraky dochází k nezastřenému znovu rozdělování světa a sfér vlivu … Hlavní příčina tkví v tom, že především Anglie a Francie upustily od politiky kolektivní bezpečnosti a od politiky kolektivní obrany proti útočníkům. Ve skutečnosti znamená jejich politika nevměšování nadržování útočnosti. V jejich politice nevměšování je možno vycítit snahu a touhu nepřekážet útočníkům v jejich nekalém díle. Nepřekážet dejme tomu Německu … aby se zapletlo do války se Sovětským svazem … Zdá se, že pobízejí Němce dále na východ, slibujíce jim snadno dosažitelnou kořist a domlouvajíce jim: Jen zahajte válku proti bolševikům a dále půjde vše hladce … To se velmi podobá pobádání a povzbuzování útočníka.“
Stalin v této řeči zcela jistě reagoval na skutečnost, že když dne 15. března 1939 vpochodoval Wehrmacht do Prahy, což bylo v příkrém rozporu se zněním Mnichovské dohody, v které se jak Francie, tak Británie zavázaly ke garanci nezávislosti zbytkového československého státu, došlo v ten stejný den v Dusseldorfu k uzavření oficiální smlouvy mezi Británií a Německem, která se sice zaměřuje na obchodní spolupráci, ale ve své preambuli konstatuje, že „nejvyšším úkolem obou smluvních stran je zajistit další pokračující spolupráci obou smluvních stran … za účelem zajištění míru (výhradně) mezi smluvními stranami“. Nejednalo se tedy o nic jiného než o další potvrzení od vedoucí země v tandemu západních spojenců – Británie, že z její strany, pokud bude pokračující eskalace Německých požadavků směřovat správným směrem (rozuměj na východ), ideálně v alianci s Polskem, nebude jim činěna z její strany žádná překážka.
Na nejvyšší míru znepokojený Stalin na krizovou situaci reagoval zcela jinak, než jak je mu tradičně připisováno: Neobrátil se na Hitlera, ale vzhledem k tomu, že i on chápal, že systém kolektivní bezpečnosti je již bezpečně mrtev, nabídl v dubnu 1939, a to ihned po okupaci zbytku Čech, Francii a Británii pevnou, trilaterální politickou a vojenskou alianci. Alianci zaměřenou výslovně proti Německu, s klauzulí o povinnosti vstoupit do okamžité války v případě, že bude kterýkoliv ze signatářů aliance (Německem) napaden. „16. dubna Sověti předložili oficiální návrh na vytvoření jednotné fronty pro společnou pomoc mezi Velkou Británií, Francií a SSSR… Nemůže být žádných pochyb…, že Británie a Francie měly přijmout ruskou nabídku.“(Churchill)
Avšak! Ačkoliv Británie s Francií začaly o předložené nabídce se Sověty jednat, nejevily skutečného zájmu dosáhnout s ním konkrétních vojensko-politických ujednání. Bez ohledu na Stalinův pružný postoj se naopak snažily veškerá jednání, která probíhala od dubna do srpna 1939, protahovat „do nikam“. Příslovečným se v této věci stalo vyslání britské delegace na jednání o této alianci do Moskvy v době vrcholící krize v srpnu 1939. Tehdy britská delegace namísto obvyklé dopravy letecky – odcestovala do Ruska zcela překvapivě lodí. Navíc natolik „pomalou“, že jen samotná cesta na jednání s netrpělivým Stalinem, jehož Rudá armáda v té době již na Dálném Východě sváděla ostré boje v Mongolsku s Japonskou armádou, se takto protáhla na celých 14 dnů.
Proč? Britové o žádnou alianci s Rusy nestáli. Ba právě naopak. „Kdyby byl býval pan Chamberlain po obdržení sovětského návrhu například odpověděl: Ano, my tři (Britové, Sověti a Francouzi) se dáme dohromady a zakroutíme Hitlerovi krkem … historie by se ubírala jiným směrem. … Hitler si nemohl dovolit pustit se do války na dvou frontách.“(Churchill) Protože však jejich cíle byli jiné, tak v okamžiku, kdy byli západní spojenci fait accompli postaveni Stalinem v průběhu srpna 1939 před rozhodné stanovisko k jeho nabídce – znělo konečné anglo-francouzské slovo: „No, sir.“
Návrh západních spojenců nakonec zněl pouze tak, že „SSSR je povinen poskytnout Velké Británii a Francii okamžitou pomoc v případě, že by … byly napadeny (Německem). Návrhy však neobsahovaly sebemenší zmínku o pomoci poskytnuté z jejich strany Sovětskému svazu v případě, že by se (on) sám ocitl ve válce.“(Churchill) Návrh tak neznamenal nic jiného než snahu postavit SSSR do vůči západu nerovného postavení, kdy SSSR musí „tahat cizí kaštany z ohně“, zatímco se svými problémy „si musí vystačit sám“. Tedy žádná skutečná aliance, přičemž logicky právě o tu, vzhledem k Německu a Japonsku na svých „humnech“, šlo Stalinovi především. Přičemž všem bylo jasné, že „Rusko nemůže přistoupit na (žádnou) dohodu, nebude-li se s ním zacházet jako s rovnocenným partnerem.“(Churchill)
Oficiálním zdůvodněním spojeneckého stanoviska sice bylo, že vzhledem k tomu, že „Sovětský svaz nemá s Německem přímou hranici, musel by v případě vypuknutí konfliktu s Německem žádat Polsko či jiné státy o povolení pro průchod svých vojenských jednotek, což by možnost efektivního zapojení Rudé armády do případných vojenských akcí vůči Německu nepřípustně podvazovalo. A proto je vzájemná vojenská aliance mezi západními spojenci a SSSR vyloučená.“ Není třeba se dovtípit, nakolik byla na tento závěr v jednáních reakce Sovětů šokovaná.
Ani dnes není možné přesně stanovit okamžik, kdy Stalin definitivně zanechal všech úmyslů spolupracovat se západními demokraciemi a rozhodl se pro smíření s Hitlerem. Ještě 4. srpna 1939 mohl německý velvyslanec Schulenburg telegrafovat z Moskvy pouze toto: „Sovětská vláda je ve skutečnosti ochotnější přistoupit ke zlepšení sovětsko-německých vztahů, ale stará nedůvěra k Německu stále přetrvává. Můj celkový dojem je, že sovětská vláda je v tuto chvíli rozhodnuta podepsat dohodu s Anglií a Francií.“
Ve skutečnosti se však již tehdy rozeběhl u špiček sovětského vedení proces přehodnocení celé spolupráce se západem. Podle názoru Sovětů byly západní důvody k odmítání společné aliance proti Hitlerovi mnohem hlubší: Stalin se obával, že Britové a Francouzi to s bojem proti Hitlerovi nemyslí vážně. Ve skutečnosti byl přesvědčen, že se ho pouze snaží vmanévrovat do postavení, v němž by vlastně musel bojovat za ně. Jak Stalin později řekl Churchillovi: „Měl jsem dojem, že rozhovory byly (Anglo-Francouzi) vedeny neupřímně a pouze s úmyslem zastrašit Hitlera, s nímž by se později proti nám západní velmoci dohodly.“ A tedy, jinými slovy, šlo o snahu pokračovat v appeasementu v té podobě, která předpokládala, že by byl Hitler a jeho agrese obráceny na východ – proti slabší straně mocenského trojúhelníku. Proti SSSR, který takto, na rozdíl od vojenskou aliancí spojené Francie s Británií – by zůstal proti Německu, navíc s Japonskem v zádech, stát sám.
Přičemž právě toto bylo na každý pád opravdovou Stalinovou noční můrou. A to i přes to, že obavy z původní německo-polské aliance v průběhu roku 1939 vyprchávaly. A naopak právě německé přípravy na vojenský vpád do Polska se stávaly čím dál zřetelnější. Největší otázkou pro Stalina počátkem srpna 1939 totiž již bylo, nikoliv zda k německému vpádu do Polska dojde, ale až k němu dojde, kde se následně německé armády zastaví? Před Smolenskem nebo až v Moskvě?
Šlo o bezpečnostní hrozbu pro existenci sovětského státu natolik silnou, že ve jménu jejího potlačení musel Stalin v každém případě jednat. Jinak by zůstal čelit sevření Němců a Japonců, za tichého přihlížení Británie s Francií, osamocen. A proto se Stalin rozhodl k diplomatickému saltu, které naprosto změnilo pravidla hry toho horkého léta roku 1939. Rozhodnutí učinil pravděpodobně až 19. srpna, kdy toto rozhodnutí projednalo politbyro, přičemž následně Stalin západním spojencům oznámil: „Otázka vojenské spolupráce byla aktuální několik let, ale nebyla nikdy vyřešena… Naše vojska byla připravena, ale francouzská a britská vláda protahovaly politická a vojenská jednání příliš dlouho.“ Tři dny poté dorazil do Moskvy Ribbentrop k jednání, která vyrazila dosavadní diplomatickou iniciativu z britských rukou.
Stalin se tím jen na první pohled rozhodl k nemyslitelnému – ke spojenectví s nepřítelem. Jak řekl Churchill, „(Rusku) pravděpodobně zbývala pouze jediná cesta… Blížící se bouře měla vbrzku vypuknout. Rusko se o sebe muselo postarat samo.“
Problematika appeasementu
Klasické hodnocení britské politiky appeasementu je, že se pokusila politikou ústupků Německu z versailleského mírového uspořádání, definovaných jako pokusy o kompromis s ním, udržet mocenský status quo v Evropě. A tedy zabránit válce. Přičemž dlouhodobým britským cílem bylo touto politikou posílit mocenský status quo v Evropě o integrované Německo tak, aby evropská rovnováha moci na kontinentě nebyla jednostranně vychylována ani ve prospěch Francie, ani ve prospěch nevyzpytatelného rudého Ruska. Ale, opřena o „nasycené“ Německo, stala by se v principu rovnovážnou. A tedy, z hlediska Británie jako mocnosti stojící mimo systém evropské mocenské rovnováhy, ideální k dosahování pro ni výhodných maximálních výsledků – a to s minimem vlastní vynaložené energie (moci) při zásahu do celého systému. Jinými slovy, šlo o to, aby se kontinentální Evropané navzájem dokonale drželi v šachu, zatímco jedině Británie by si podržela „kontrolní balík akcií“. Přičemž tento by jí umožnil, že bez jejího souhlasu by se na kontinentu nemohlo hnout ani „stéblo“.
Bohužel však Británie neodhadla, kam až je možno, při „sycení“ Německa zajít. A celý její pokus o dosažení nové mocenské rovnováhy se zapojením Německa se tak z důvodu její kalkulační chyby, stal celému jejímu úsilí osudný.
Existuje však ještě i jiný, dodatečný pohled na strategii appeasementu, který není často zmiňován, bez kterého však britskou politiku třicátých let nelze považovat za logickou a tedy pochopit. Toto hodnocení se v pohledu na bazální cíl appeasementu neliší od výše uvedeného, ale domnívá se, že v meziválečné Británii postupně sílil názor, že rizika spojená s inkorporací Německa do systému evropské mocenské rovnováhy jsou příliš velká a že německé požadavky, které by vedly k jeho „nasycení“, jsou s dosažením této rovnováhy v principielním rozporu. A tedy, že „nasytit“ Hitlerovo Německo pro možné zapojení do systému rovnováhy moci znamená paradoxně vlastně to samé, jako zničit kontinentální mocenskou rovnováhu á blok.
A právě proto se Británie rozhodla ke skryté manipulaci směru německé expanze na východ. Tedy tam, kde v prvé řadě neležely žádné životní zájmy impéria a zároveň, kde se dříve či později měly ambice Německa buď naplnit, anebo ještě lépe vysílit. A to v optimálním případě v konfliktu s bolševiky do té míry, že zeslabené Německo bude muset přijmout Británií nabízené místo v jejím novém evropském „koncertu“.
Pakt diabolicus
Němci po celou dobu Stalinovy diplomatické iniciativy vůči Británii (Francii), tedy od počátku roku 1939, dávali najevo, že sovětské počínání považují za donkichotské. A že na rozdíl od Británie jsou to právě oni, kdo Rusku mohou poskytnout to, co Rusko potřebuje: Jak okamžitý mír s Německem a jejich spojencem Japonskem – tak i záruku dlouhodobého míru prostřednictvím vojenské aliance s nimi. Tedy aliance s tím, koho se sovětské Rusko nejvíce obávalo. A navíc za takových podmínek, které by Británii vyšachovaly z „velké kontinentální hry“, v které se Albion ještě na poslední chvíli prostřednictvím vojenské garance vůči Polsku vydané v dubnu 1939 (kterou zároveň logicky odmítl podepsat i se SSSR) pokusil znovu vzkřísit východně orientovanou expanzi jen čerstvě mrtvé aliance německo-polské.
Němci dávali zároveň najevo, že by neměli nic proti tomu, aby SSSR znovu získal právě ta území, která historicky carskému Rusku náležela. A o které Rusko pouze přišlo v okamžiku své slabosti: V době revoluce a následné občanské války.
Vystaven dilematu, zda má sám být terčem, na který je západními spojenci směřována německá agrese, anebo naopak se stát hybatelem věcí, který by mu umožnil oddálit riziko války s Německem a stabilizovat osamocené postavení Sovětského svazu, rozhodl se Stalin jednat přesně podle starého ruského přísloví: „Není-li možno spojit se proti čertu, je lépe být s čertem zadobře.“
Již v dubnu 1939 Stalin odvolal, jako vstřícný signál vůči Hitlerovi, Litvinova z postu ministra (komisaře) zahraničních věcí, neboť jeho osoba byla příliš spojená s krachující politikou kolektivní bezpečnosti. Navíc jeho osobní vztahy se špičkami německé diplomacie byly dlouhodobě více než chladné, dost možná i kvůli Litvinovu židovskému původu. Na jeho místo pak Stalin jmenoval Vjačeslava Molotova, jehož schopnosti a diplomatický styl Churchill charakterizoval tak, že by ho „při řízení zahraničních záležitostí Mazarin, Talleyrand a Metternich uvítali ve své společnosti, kdyby ovšem byl nějaký jiný svět, kam by si bolševici dovolili odebrat se.“ V každém případě je jasné, že Molotov patřil již od dvacátých let k zastáncům úzké spolupráce s Němci, a to ať již na bázi dohod z Rapalla anebo i jiných ujednání.
Když pak byla po 19. srpnu 1939 v Kremlu ukončena bezvýsledná jednání s Francouzi a Brity o alianci – obrátili se Sověti na soustavně sondujícího Hitlera. A Německo Sovětům obratem předložilo neodolatelnou nabídku. „Články v novinách (začaly ihned) ujišťovat Sověty, že německý lebensraum nenarušuje ruské území, že všude končí před ruskou hranicí. (A) proto nemůže vyvstat žádná příčina konfliktu mezi Ruskem a Německem.“ O pouhé dva týdny později již byla v Moskvě podepsána vlastní smlouva o neútočení mezi Německem a Sovětským svazem. Zrodil se pakt Molotov-Ribbentrop. Smlouva o níž se sice mnoho hovoří, přesto je však vhodné si připomenout co bylo vlastně jejím obsahem: „Obě vysoké smluvní strany se zavazují zdržet se jakéhokoliv aktu násilí, jakékoli agresivní akce a jakéhokoli vzájemného útoku buď samostatně, anebo ve spojení s jinou mocností.“
Pakt byl v zásadě sovětským závazkem neutrality v nastávající německo-polské válce. Výměnou za to získal Stalin od Hitlera příslib „oficiálního“ přátelství a dohodu o vzájemném neútočení. A, co bylo nejdůležitější, tajný dodatek, který vymezoval mezi oběma velmocemi vytyčení sfér vlivu. Přičemž si obě smluvní strany zároveň vzájemně uvolňovaly „ruce“ k jejich uspořádání.
První odstavec tajného dodatku výslovně uváděl, že Finsko, Estonsko a Lotyšsko, tedy státy, které ještě před rokem byly dle Šapošnikova memoranda považovány za členy potenciální aliance připravené k participaci na německo-polském útoku do SSSR, se považují za součást sovětské vlivové sféry. Sovětské cíle v těchto zemích byly v širším pojetí diktovány snahou zabránit využití jejich potenciálu v případném budoucím konfliktu s Německem proti zájmům SSSR. V užším, především vojenském pojetí problému, pak potřebou zajištění strategické hloubky obrany vnitřního sovětského území. Šlo tedy o vytvoření určité nárazníkové zóny, v které by, dle tehdejších názorů Stavky, teoreticky probíhaly případné válečné operace tak, aby destrukce válečného konfliktu neohrozila samotné území SSSR. Jak ale řekl Churchill: „Je třeba přiznat, že ze sovětského hlediska bylo životní nutností udržet pozice rozmístění německých vojsk co nejdál na západ… Rusové měli doslova vypáleny v paměti katastrofy, jaké je postihly … v roce 1914. Ale teď jejich hranice ležely daleko na východ od míst, kudy vedly v předcházející válce.“
Nikoliv nepodstatný byl též i apriorní ruský zájem ochránit druhé největší sovětské město Leningrad, vzdálené od Finska či Pobaltí pouhých 30 – 70 km, ve kterém bylo soustředěno až 40 % válečného průmyslu SSSR té doby a který byl dle názoru sovětských vojáků „s takto blízkými hranicemi prakticky nehájitelný“.
Druhý odstavec tajného dodatku geograficky vytyčil dělení Polska mezi Německo a SSSR. Cíle Sovětů byly v této věci v podstatě trojí. V prvé řadě šlo o vyřazení historického, nesmiřitelného nepřítele Ruska – Polska. To bylo ještě rok předtím i v důsledku písemného obnovení polsko-německého paktu z roku 1934, které se projevilo i společnou akcí při likvidaci Československa, dle názoru Sovětů, připraveno k společné vojenské akci s Říší proti nim.
Participací na dělení Polska navíc Stalin pro SSSR získal hranici, která shodou okolností odpovídala jak historické, tak přirozené hranici mezi Polskem a Ruskem (resp. Běloruskem a Ukrajinou) a získání tzv. východních polských území bylo na sovětské straně chápáno jako spravedlivé sbírání ruských zemí. Tedy těch zemí, které historicky k Rusku právoplatně náleží, ale vinou slabosti Ruska byly v minulosti dočasně poztráceny.
Právě s ohledem na zohlednění všech těchto tří argumentů (přirozené a historické hranice spolu se sbíráním ruských zemí) Stalin odmítl německou nabídku na větší podíl z „polské kořisti“ a výslovně trval pouze na takovém posunutí západní hranice SSSR do nitra Polska, která by zohlednila takto podložené, a do velké míry oprávněné, územní požadavky SSSR (Ruska). Požadavky, které se navíc významně shodovaly s návrhem na delimitaci rusko-polské hranice tzv. Curzonovou linií z roku 1919.
Tato linie, jako navrhovaná hraniční čára, byla v roce 1919 navržena britským ministrem zahraničních věcí Curzonem Polsku a bolševickému Rusku tak, aby odpovídala rozdělení hraničních území na jazykovém principu s tím, že území s většinovým polským obyvatelstvem by zůstalo na polské straně hranic a území s většinovým běloruským či ukrajinským obyvatelstvem by zůstalo na straně ruské. Přibližně takto „přirozeně“ stanovená hranice by přibližně odpovídala zároveň i historické hranici tak, jak od počátku 18. století vedla mezi Kongresovkou (polské království) a carskou říší.
Polský vůdce, maršál Pilsudski, však v roce 1919 nejdříve Curzonův návrh hraniční delimitace nepřijal. Naopak. Polská armáda se pokusila využít v té době probíhající občanské války v Rusku, a to k rozšíření Polska směrem na východ. Proto polská armáda vpadla na jaře 1919 hluboko na Ukrajinu a obsadila Kyjev. Rudé armádě se tehdy, vystavené realitě polské okupace Ukrajiny, podařilo spojit s ukrajinskými nacionalisty a zahnat Poláky vlastním protiútokem zpět. Tentokrát pro změnu až k Varšavě. V okamžiku, kdy se zdálo, že Varšava padne do ruských rukou a dojde k opětovnému připojení Polska k Rusku, pokusil se maršál Pilsudski i o diplomatické krytí, pro v tuto chvíli ohroženou polskou samostatnost. A proto přijal Brity navrhovanou hranici mezi Ruskem a Polskem na Curzonově linii.
Avšak poté, co došlo k zázraku na Visle a Polákům, se na poslední chvíli podařilo Rudou armádu pod Varšavou porazit, Pilsudki svůj souhlas s hranicí na Curzonově linii odvolal. Především proto, že díky následující polské ofenzivě hluboko do nitra Běloruska donutil Pilsudski Lenina uzavřít mír. Tzv. Rižský mír, v kterém bylo Rusko nuceno přijmout strategicky nevýhodné, nehistorické a objektivně etnicky nespravedlivé hranice, které, z pohledu Polska, ležely daleko na východ od původní Curzonovy linie.
Z hlediska paktu Molotov-Ribbentrop je podstatné, že právě toto území na východ od Curzonovi linie, které Pilsudski v roce 1919-1920 na rudé Rusku dočasně rižským mírem vydobil, si druhým odstavcem paktu Molotov-Ribbentrop vzal Stalin zpět. Stalin, jednající v mnoha jiných případech jako velkoruský nacionalista ne-li válečný zločinec, se v této věci příliš neodchýlil od objektivního (?) práva národů. Pokud o něčem takovém lze vůbec hovořit. A proto současnou polskou, nacionalismem naplněnou rétoriku, žalující, v důsledku paktu Molotov-Ribbentrop, na ztrátu těchto údajně východních „polských“ území – je možno zcela odmítnout.
Geopolitické konsekvence paktu
Představa, že Hitler plánoval invazi do SSSR již v okamžiku uzavření paktu Molotov-Ribbentrop a že mu tedy od počátku Stalin tak říkajíc „sedl na lep“, je falešná. Je velmi pravděpodobné, že jak jeho myšlení, tak myšlení nacistických špiček, bylo sice ovlivněno rasovými teoriemi o potřebě získání lebensraumu na východě, ale doposud rozhodujícím názorovým proudem formujícím německou politiku byly teze tzv. německé geopolitické školy představované názory generála Haushofera.
Haushofer neviděl „budoucnost“ Německa ve vytvoření říše a panství v Evropě. Konsolidace středovýchodní Evropy v německých rukou měla být pouze základnou k mnohem vyšším aspiracím. Pro Haushofera mělo být primárním cílem Německa podstoupit zápas s Británií a vytvořit „na její úkor“ vlastní koloniální systém „mimo Evropu“. A stát se tak světovou mocností, která bude profitovat z kontroly hospodářsky perspektivního „světového rimlandu“ (pobřežní zóny) táhnoucího se podél euroasijského kontinentu. Tedy od Středozemního moře přes Blízký Východ, Indii až do Číny. Šlo tedy o rozvíjení původně Tirpitzových myšlenek, které přivedly Německo k první světové válce. Co je však klíčové – na rozdíl od Tirpitze a v souladu s někdejší politikou kancléře Bismarcka Haushofer věřil, že tohoto cíle může Německo dosáhnout pouze a výlučně v dorozumění s Ruskem. Jedině úzká spolupráce s ním, moderním slovníkem doslova kondominiem Německa a Ruska, mělo německému průmyslovému a politickému potenciálu „jedinečně“ využít euroasijské prostory a zdroje. A jen díky této spolupráci s Ruskem svrhnout z trůnu hrdý Albion! V této souvislosti pak pakt Molotov-Ribbentrop není z německé strany ničím jiným než jedinečným krokem k realizaci této koncepce německo-ruské spolupráce.
Jako potvrzení Haushoferových tezí to byl tento pakt, který umožnil dosažení „rychlé“ německé nadvlády nad Evropou v letech 1939-41. Hitlerovo nesmiřitelné a rasově motivované nepřátelství k Rusku ještě tehdy nebylo na pořadu dne. Naopak, v průběhu závěru roku 1939 a počátku roku 1940 se vedly vážná jednání o přistoupení Sovětské svazu k německo-italsko-japonské alianci států Osy, ve které byl SSSR nabízen podíl na parcelaci britského impéria v podobě Indie a Iránu.
Nicméně katastrofální výkony Rudé armády za Zimní války s Finskem, na přelomu let 1939/40, radikálně změnily předchozí Hitlerův názor na „kvalitu“ rudého Ruska a vedly ke změně jeho názoru na potřebnost geopolitické spolupráce s ním. Především v souvislosti s vlastní neúspěšnou válkou o Británii, která soustavně, již pod novou Churchillovou vládou, odmítala přistoupit na jeho mírové nabídky, se proto Hitler v druhé polovině roku 1940 rozhodl k útoku do Sovětského svazu. Jak tehdy řekl vrchnímu velení Wehrmachtu: (Dospěl jsem k názoru – A. H., že) Rusko – to je faktor, na nějž Anglie spoléhá nejvíce, ale kdyby Rusko utrpělo porážku, pominula by tím poslední naděje, kterou Anglie má … Proto musí být Rusko zničeno … a to umožní i uzavření míru na západě.“ Rozbití paktu „o neútočení“ s Ruskem a následující válka s ním je tak z německé strany možno paradoxně chápat nikoliv jako další krok směrem k neomezeným cílům vytvoření nacistického světostátu, ale jako pokus o dosažení míru. O jakýsi PAX TEUTONICUM, ale na principu omezených cílů v podobě kompromisu s Británií a dost možná i poraženým Ruskem (snad zahnaným kamsi za Volhu). Z hlediska plánů Adolfa Hitlera se tak nejedná o nic jiného než o reinkarnaci stejného omylu, kterého se svého času dopustil Napoleon Bonaparte: I on se domníval vidět cestu ke konečnému míru s Británií – v podobě primární potřeby rozdrcení Ruska. Přičemž jak Hitler tak Napoleon nakonec za stejnou chybu zaplatili i stejnou cenu…
Nicméně, právě proto teprve v druhé polovině roku 1940 se staly principy spolupráce paktu Molotov-Ribbentrop z německé strany passé. I když z taktických důvodů ve spolupráci se SSSR Němci pokračovali až do posledního okamžiku vzájemného míru. Pakt však nikdy nebyl ani na okamžik passé pro Stalina, který se války s Němci nesmírně obával. A který nevěřil, že jeho režim může osamocenou válku s nimi přežít. A tak, jako se tonoucí stébla chytá, i on do posledního okamžiku doufal, že snad důsledným plněním paktu, která Říši uvolňuje ruce do všech ostatních stran, snad nakonec přeci jen Hitlera od útoku do Sovětského svazu odvrátí. Z důvodů železné logiky Hitlerovy západní strategie se však jednalo o chybnou kalkulaci.
Nicméně i pro Třetí říši představoval pakt Molotov-Ribbentrop, a to nejméně od srpna 1939 do července 1940, reálnou, i když velmi temnou, alternativu k budoucnosti světa. Alternativu dějin, která mohla velmi snadno přivést Třetí říši k postavení dominia rozkládajícího se od Atlantiku po Ural a od Špicberků po Perský záliv. Naštěstí pro celý svět, Hitler opustil Haushoferovu geopolitickou koncepci a na místo spolupráce se Stalinovým Ruskem se rozhodl pro válku s ním. A v listopadu 1940 schválil Wehrmachtu operační plány k útoku do Sovětského svazu.
Aby invazi navenek ospravedlnil před celým Německem a snad především i před sebou (přiznat otevřeně neschopnost skoncovat s Británií nemohl), prohlásil invazi do Ruska za konečný krok k dobití mýtického lebensraumu. Z hlediska klasické Haushoferovy geopolitiky německé školy, coby politické vědy, se tak Hitler rozhodl ke zhola zbytečnému ideologickému konfliktu o půdu, kterou Německo potřebovalo jen v stále extatičtějších Hitlerových „agrárně-středověkých“ fantaziích. Ke konfliktu, který nakonec pohřbil jak Tisíciletou říši, tak jejího vůdce. Zatímco Haushoferův „skutečný nepřítel Germánie“ – Británie – tak od Hitlera získal „zdarma“, právě díky jeho čím dál silnějšímu snění o lebensraumu, které postupně zcela zastínilo původně racionální důvody, které Německo k invazi do Ruska vedly, spojence (SSSR), který Británii nakonec vyhrál jinak již katastrofálně prohranou válku.
Na druhou stranu, odhlédneme-li od teorií o lebensraumu, nelze Hitlerovi, jak je argumentováno výše, uzmout ani původní racionalitu celého plánu na ruské válečné tažení – pokud by bylo bývalo úspěšné. Neboť jak se v prosinci 1940 svěřil Churchill Roosveltovi: „Podaří-li se Hitlerovi etablovat v Evropě jeho Nový řád, ať již ve spolupráci s Ruskem nebo jeho zničením … Spojené státy zůstanou s Německem samy a Británie bude muset přijmout podmínky … Německa.“ A tedy akceptovat německou kontinentální hegemonii výměnou za zachování suverenity na Britských ostrovech. V této souvislosti bohudík – stejně jako svého času Grande Armé, ruské dobrodružství Wehrmachtu nakonec namísto toho zlomilo vaz…
Co se Stalinova pohledu na pakt Molotov-Ribbentrop, na rozdíl od Hitlera, týče, tento nebyl ani zdaleka naplněn obdobnými, kontinentálně hegemonistickými, natož světovládnými ambicemi. Postoj Stalina k paktu byl účelově pragmatický, s cílem zajistit Sovětskému svazu v anarchickém mezinárodním řádu, který je jedinou realistickou alternativou systému kolektivní bezpečnosti zavrženým především z viny Británie, maximálně pevné a bezpečné postavení. A v tomto účelovém postoji vůči paktu Stalin setrval po celou dobu jeho trvání. Jeho názor na celou problematiku, navíc modifikovaný komunistickou ideologií o nutně narůstajícím konfliktu mezi kapitalistickými státy, mezi které řadil i Říši, velmi plasticky zaznívá z jeho řeči ze září 1939: „Mezi dvěma skupinami kapitalistických států probíhá válka o znovurozdělení světa! Nám vůbec nevadí, když si to spolu pořádně rozdají a navzájem se oslabí. Bylo by pěkné, kdyby bylo zásluhou Německa otřeseno postavení nejbohatších kapitalistických států a obzvláště Anglie … My teď (po paktu Molotov-Ribbentrop) můžeme manévrovat, stavět jednu stranu proti druhé… Pakt o neútočení (Molotov-Ribbentrop) do jisté míry pomáhá Německu. Příště si přisadíme na druhou stranu … Polsko je fašistickým státem, utlačuje Ukrajince, Bělorusy a tak dále. Likvidace takového státu za současných podmínek znamená, že máme proti sobě o jeden fašistický stát méně!“
Závěr
Sovětský vpád na území Polska, Pobaltí a Moldávie jako konsekvence paktu Molotov-Ribbentrop byl důsledkem uplatňování nacionalistické logiky a geostrategicky racionálně zdůvodněným krokem „sebrat“ to, co by jinak tak jak tak „sebral“ potenciální nepřítel všech – Německo. Z hlediska politického realismu je jej tedy možno chápat jako klasické vyplňování mocenského vakua mocí jednou na úkor druhé. Právě proto sovětský vstup do Polska i Pobaltí uvítal dokonce samotný Winston Churchill, kterého opravdu nikdo ze sympatií vůči Rusku nebo dokonce bolševikům vinit nemůže. Podle jeho projevu z té doby si obsazením území na východ od Curzonovy liniie a vstupem do Pobaltí, se „Rusko řídilo jen chladnokrevnou politikou vlastních zájmů. Mohli jsme si přát (jako Británie), aby ruská vojska stála na dnešní (Curzonově) linii jako přátelé a spojenci, místo jako útočníci (a tedy naši nepřátelé) … Bylo však evidentně nutné pro zabezpečení Ruska před nacistickou hrozbou, aby ruská vojska na této linii stála.“
V Osmnáctém brumairu Ludvíka Bonaparta napsal Marx, že „lidé dělají své dějiny sami, ale nedělají je tak, jak je napadne, za okolností, které si sami zvolili, nýbrž za okolností, které se tu bezprostředně nacházejí a jež jsou jim dány“. Pakt Molotov-Ribbentrop je možno chápat jako jeden z nejvýznamnějších případů dohody dvou států, které bez ohledu na svoji politiku a zásady se dokáží spojit při hledání modusu vivendi v anarchických mezinárodních vztazích. Uzavřená smlouva poskytla Německu spojence při parcelaci společného nepřítele v podobě Polska. A zároveň blahovolnou neutralitu SSSR po dobu německého válčení v západní Evropě.
Sovětský svaz, dle měřítek té doby, získal z paktu rovněž velmi mnoho. Domníval se, že zmařil úsilí západních spojenců na směrování německé agrese na východ tím, že Francii a Británii poskytl osud právě té oběti německé agrese, kterou ony původně chystaly jemu. Zároveň se Stalinovi prostřednictvím tajného dodatku k paktu podařilo dočasně rozbít potenciál pro vznik německé aliance s východoevropskými státy, které v čele s Polskem v předchozích letech s účastí na případném budoucím útoku vůči SSSR koketovaly. A v neposlední řadě v rámci tradice sbírání ztracených ruských zemí získal Stalin pro SSSR historickou hranici carské říše s Polskem, která odpovídala i majoritnímu etnickému rozdělení většinového obyvatelstva na pomezních územích. Kromě územních zisků přinesl pakt Sovětům i německou neutralitu v době jeho následné války s Finskem, která byla nakonec rovněž velmi vítána.
To, že všechny tyto sovětské územní zisky, vzhledem k logice blitzkriegu, coby nového stylu válčení, se staly v nadcházejícím válečném střetnutí, ke kterému Hitlera dovedla logika jeho konfliktu s Británií, nárazníkem, který Wehrmacht překonal během několika dnů či týdnů – v roce 1939 ještě nikdo objektivně tušit nemohl. Na druhou stranu, vzhledem k tomu nakolik pád Moskvy či Leningradu, a spolu s tím i osud celé války visel o dva roky později na vlásku je možné, že i těchto několik stovek kilometrů „na víc“ svoji roli v „znavení“ a „vyčerpání“ dobyvačné nacistické mašinérie sehrálo významnou roli.
Je zcela jistě tragické býti malým národem ve středovýchodní Evropě. Na druhou stranu si je třeba uvědomit, že dynamika dějin, která státy těchto národů ve své době krutě „semlela“, vzala svůj počátek v nešťastné britské politice, coby nejsilnější velmoci své doby, která principy kolektivní bezpečnosti versailleského systému nikdy nevzala doopravdy za své. A naopak politikou appeasementu navodila takové poměry v mezinárodních vztazích, které zcela logicky vyústily právě do paktu Molotov-Ribbentrop. Do paktu, který je možno oprávněně považovat za jeden z vrcholů reálpolitiky ve všech významech tohoto pojmu – a co do důsledků, které pakt nakonec přivodil – i za symbol jejího pádu. V každém případě „skutečnost, že mohla být taková dohoda (Molotov-Ribbentrop) podepsána, je svědectvím vrcholného selhání britské a francouzské zahraniční politiky a diplomacie za dobu několika let.“(Churchill)
Vůči politice Edvarda Beneše je jistě možno mít mnoho připomínek, nicméně v tomto směru viděl chybnou politiku Británie a na ní závislé Francie velmi jasně. Bohužel tam, kde v reálpolitice impérií selhávaly síly mnohem mocnější, nedostávalo se jemu objektivně prostředků k její změně. Z jeho pohledu diplomata kynula malému českému národu jediná, neurčitá šance, hraničící s odevzdaným fatalismem: totiž, že mnohem větší síly, které, jak věřil, sice tehdy neznámé, dříve či později však vyjdou na povrch. A nakonec převáží v prospěch jeho národa – a „nedají zahynouti nám ni budoucím“. Tato „sázka na neurčito„, které v dějinách téměř nikdy nevyjdou , je trpkým vysvědčením finále velké české, prvorepublikové diplomacie. Ale nezbývá než i jako výstraha pro současnost a její víru v dočasný „konec dějin“ – si její náhodnost a z pekla štěstí při jejím naplnění, přiznat.
Nechybělo však mnoho, a kdyby se Hitler neodchýlil od spolupráce se Stalinem a německo-sovětská spolupráce na bázi paktu Molotov-Ribbentrop se nadále rozvíjela, svoboda českého národa, stejně tak jako svoboda evropského kontinentu, mohla být ztracena trvale. Geopolitické teorie Halforda Mackindera, které tvrdí, že „kdo ovládne Euroasii, ovládne svět“, nebyly ještě nikdy tak blízko své realizace jako tehdy, když se v srpnu 1939 zrodil v Moskvě tento přízrak rusko-německé geopolitické spolupráce.
Pakt Molotov-Ribbentrop je trvalým vykřičníkem pro všechny ty, kteří zpochybňují politiku evropské integrace, kolektivní bezpečnosti a pevných bezpečnostních záruk. A na místo toho upřednostňují anarchickou strukturu mezinárodních vztahů založenou na ad hoc koalicích „ochotných“, nacionalistické logice a krátkozraké politice národního zájmu v okamžiku, kdy se začínají otřásat základy evropské integrace v důsledku série ekonomických a politických krizí.
A to v době, kdy celé generace Němců, které již nezažily a ani již necítí zodpovědnost za nacistické trauma a zcela logicky trvají na získání odpovídajícího politického vlivu pro Německo. Vlivu, jehož nárůst je doprovázen historicky tradičním sbližováním Německa a Ruska, přičemž Spojené státy vůči Evropě stále více přebírají někdejší britskou politiku balance of power. To vše zatímco malé, východoevropské státy, smutní dědicové trvajícího mocenského vakua po někdejším Rakousko-Uhersku nevědí, co vlastně chtějí. Ve světle tohoto všeho je varování možnosti návratu reálpolitiky, jakou byla i historie paktu Molotov-Ribbentrop, obzvláště důrazné. Už proto že vakuum, obklopené ze všech stran narůstající energií a hmotou, je dlouhodobě nestabilní a neudržitelné.