Lenin kdysi hlásal, že komunismus znamená „všechnu moc sovětům a elektrifikaci Ruska“. Rychlá, účelová lež? Možná. Úplně stejně ale zjednodušují a lžou, v době současné renesance úvah o přímé demokracii i mnozí jiní, když tvrdí: „Demokracie znamená vládu lidu“. To demokracie totiž není. Demokracie je sice forma vlády, ve které je zdrojem veškeré moci lid – ale úplně stejně silnou podmínkou je, že jsou šetřeny nejen zákony, ale i práva menšiny, která se v demokracii musí rozhodnutí většiny podrobit. A právě s tím má každá vláda lidu a přímá demokracie je vládou lidu, vždy ten největší problém.
Se svrchovanou autoritou je potíž – ať už je to Bůh, vesmírný řád či právě ta „vůle“ lidu. Ke svrchované autoritě je možné se odvolat (v demokracii vyvolat volby), ale nelze se odvolat proti ní. (Takový kverulant by byl v lepším případě směšný, v horším by skončil „na háku“). V přímé demokracii je vůle lidu totéž, co vůle Boží. A protože je svrchovaná, je jako každá svrchovaná moc prakticky neomezitelná. A i kdyby byla omezená, může kdykoliv své omezení odvolat. Konec konců právě proto je svrchovaná. V přímé demokracii může do sebe dav lidu, a to kdykoliv, absorbovat veškerou moc. Nejen zákonodárnou, ale může i vládnout a bude-li chtít, může i soudit. Svrchovaná autorita se může kdykoliv stát suverénem. A toho nelze zastavit žádnou ústavou ani zákonem. Suverén sám je ústava a zákon. Je jako džin vypuštěný z lahve. V přímé demokracii nikoho a nic nechrání před nespravedlností a před útlakem. Před lynčováním. Před svévolnou náladou davu z Leninova Státu a revoluce. Volá-li dav „psům psí smrt“ – pak v přímé demokracii skutečně „psi“ zemřou psí smrtí. Slušní lidé toho později třeba i litují. Ale ve chvíli činu to byla vůle lidu – přímá demokracie. To ona poslala Sokrata na smrt. Že by hlas lidu – hlas Boží? Ani náhodou!
To, čeho si západní svět cení především a bez čehož by západ jako fenomén neexistoval, je svoboda. I naše civilizace povstala ze svobody. A to především před suverény všeho druhu. Ať už je takovým suverénem kdokoliv. Třeba i král nebo lid. A to důsledným oddělením suveréna od moci samé (nechť je zdrojem moci – ale sám moci užívat nesmí) a rozdělením moci samé na zákonodárnou, vládní a soudní. A to vše pravidelně a z gruntu promývat volbami lidu. Dohromady se tomu říká zastupitelská demokracie. Hezké, leč nedokonalé.
Zvolení zástupci svrchované autority (lidu) jsou prý špatní, protože přání lidu velmi často nerespektují. V rozporu s lidem prosazují zvolení zástupci tu radar, jindy poplatky za recept. Vládnou tak, že máme drahé máslo, málo zvyšují důchody. A navíc ještě „kradou“. To se svrchované autoritě (lidu) nelíbí a chce zpátky svou moc. Chce být suverénem. Chce přímou demokracii, aby „napravil pokažený svět“. Aby nalezl „obecné dobro“ pro LID, které jeho zvolení zástupci „neumí“ nebo „nechtějí“ vidět.
Jenže, i kdyby bylo velké množství lidu schopno se shodnout na nějakém „obecném dobru“ bez větší hádky (například že radar nebude, léky budou za kačku, máslo za pětku a důchody půjdou do nebe), pak ani náhodou se neshodne na tom, jak toho dosáhnout. V davu (a lid je bohužel dav, ať už na náměstí nebo v internetové diskusi) debatovat nelze – tedy pokud člověk nechce skončit jako Čapkův doktor Galen. Je-li demokracie „agora, na které hledám pravdu v diskusi a kompromisu“ (Bělohradský), pak v davu demokracie rozhodně není. Přímá demokracie je rozhodnutí davu. A proto je přímá demokracie i její smrtí.
Pokud nejsou mezi občany a svrchovanou autoritu (lid) vloženi zástupci, ztrácí se prostor a čas pro hledání kompromisu mezi vládnoucí většinou a ovládanou menšinou. Jádro pudla je totiž právě v tom, že to, co občana, všemožné menšiny a nakonec i celou společnost chrání před zvůlí, je právě nejen dělba moci (parlament, vláda, soudy), ale hlavně složitost a těžkopádnost vztahů mezi dosazenými zástupci lidu, kteří za lid vládnou. Je-li demokracie především o soustavném hledání kompromisu, pak právě v složitosti a těžkopádnosti zastupitelské demokracie, kde nikdo nemá moc „celou“ a proto musí hledat shodu s ostatními, je možno kompromis nalézat. A nikoliv v hukotu milionového davu.
Zastánci přímé demokracie často tvrdí, že „zhůvěřilosti“ a chyby, jaké u moci tropí zvolení zástupci lidu, by lid, pokud by mohl vládnout sám, nikdy neučinil. Vždyť LID je přece moudrý. (Legenda o moudrosti suveréna se traduje napříč časem i kulturami: Moudrým je každý car, král, církev či státostrana). Pošetilá víra! A kdo tedy ty špatné zástupce do svého čela a ze svého středu vybral? Přece LID sám! A kdo ty „vyžírky“ tam nahoře drží? To nejsou „bodáky moci“ – to jsou stále opakované hlasy LIDU. Mýlí-li se lid hrubě a soustavně při volbě svých zástupců (jak tvrdí zastánci přímé demokracie), kde berou zastánci přímé demokracie jistotu, že by se LID nemýlil, kdyby sám rozhodoval o mnohem složitějších otázkách, než jsou ty personální? Kdyby rozhodoval o rozpočtu, obraně a dálnicích. Kdyby sám, v přímé demokracii vládl? Odnikud. Na straně zastánců přímé demokracie je totiž jenom víra. Víra v „moudrý lid“.
Je mnoho pravdy na Jeffersonově výroku, že „lidé jsou nakonec moudřejší než jedinec.“ Ano, „nakonec“. V adekvátně dlouhém období je kolektivní lidské vědomí schopno vyprodukovat názory, které nezřídka udivují svou rozumností. Nicméně dějiny jsou jako šachy. Sestávají se z nekonečného řetězce krátkodobých situací, které v součtu dalekosáhle ovlivňují budoucnost. Je třeba je neustále vážit, pružně hledat kompromis, šetřit práva všech. To umí i když nedokonale, zastupitelská demokracie, ale mnohamilionový lid toho v přímé demokracii schopen není. Ale! Jsou toho schopni ti, kdo umí manipulovat s lidem. Ti, jejichž vůle k moci ovládne „údajně“ svrchovaný lid sám. Pochodňovými pochody, na stadionech, „vymejváním“ mysli třeba před televizní obrazovkou. Výzvami k rovnosti. Nebo k rychlým, „efektivním“ řešením. Mussolini tomu říkal „democrazia totalitaris“. Všichni totalitní vůdci totiž milují přímou demokracii. Rozvazuje jim ruce a můžou se s ní dokázat divy. Dají se s ní vyvlastňovat majetky, volit dělničtí ředitelé, rozpouštět parlamenty, realizovat kulturní revoluce.
Ti, kteří umí pohnout lidem, který věří pohádce, že vládne sám, nemusejí lid svádět ve volbách. Anebo jen na začátku. Pro forma. Pak už většinou volby nepotřebují. Všem ostatním konkurentům řeknou (v lepším případě) jen „děkujeme, odejděte“. A nakonec jsou to oni a ne lid, kdo je suverénem. Většinou to bývají intelektuálové s “hvězdným leskem” v očích, ošatkou velkých myšlenek a silným žaludkem připravených. A to, jak řekl Lenin, “nikolivěk ke svedení společnosti, ale k jejímu znásilnění dle svých představ”.
Lid si tedy může vybrat: Být „sveden“ ve volbách v zastupitelské demokracii nebo být znásilněn, bude-li si vládnout sám. Pro cynika jedno jako druhé. Faktem ale zůstává, že svedení je mnohem příjemnější – toho násilí a nespravedlnosti je přece jen podstatně méně.
Nemůžeme-li mít přímou demokracii, volají její zastánci, jak tedy zabránit odcizení mezi představami občanů a činy vlastní politické reprezentace? Je jím snad „imperativní mandát“, v polopřímé demokracii? Tedy závazek poslance prosazovat výlučně požadavky a názory svých voličů – doplněný možností odvolat poslance voliči, kdyby tak snad nečinil? Sláva! Je-li nevhodná vláda davu v přímé demokracii, nechť tedy máme alespoň jejího křížence. Jenže! Pod diktátem imperativního mandátu se smysluplně vládnout nedá. Nálady veřejnosti se proměňují velmi rychle. Stačí se podívat na vývoj preferencí politických stran. Jednou vede ODS, za měsíc už ČSSD. Nejen lidovci by byly (a zas nebyly) v parlamentu jen podle toho, kdo koho a kvůli čemu zrovna vyšetřuje – a hlavně co o tom „soudí“ TV Nova. Vláda by padla s každým druhým průzkumem. Ministrům by se ani nevyplatilo zařizovat kanceláře a vedli by pouze permanentní kampaň ve svých volebních okrscích. Kdo by pak místo nich skutečně vládl a řídil stát? V prvé řadě majitelé médií (pokud by je lid ihned nevyvlastnil). A spolu s nimi nikým nevolený byrokratický aparát. Ti údajní, mýtičtí „odborníci“ na svých místech, o jejichž existenci lid sice „ví“ i když jen málokdo je „potkal“. Byrokraté s neznámým programem a neznámými zájmy. S odpovědností jen vůči „v křeči se zmítajícím“, permanentně znovu voleným zástupcům lidu. To by nebyla vláda, to by byla státní anarchie. A hned na to i státní bankrot.
Demokracie vzkvétá jen ve společnosti s určitými rysy. A všechny nedostatky společnosti se do ní promítají. Jestliže česká společnost trpí korupcí, krátkou pamětí, vzájemnou neúctou a neslušností – je takový i obraz její demokracie. Zastánci přímé demokracie rádi volají, že ryba smrdí od hlavy. Přesnější by bylo říci, že „zavání“ nejen ta hlava. Češi mají takovou vládu jakou si zaslouží. A nebudou mít jinou, dokud sami nebudou jiní. To je otázka lopotné evoluce – nikoliv revoluce.
Význam slova SVOBODA se mění. Staří Řekové chápali svobodu jako účast na veřejném rozhodování. Jako možnost spoluvládnout druhým – ale pod jejich nemilosrdným diktátem. Zatímco pro nás, s rancem zkušeností z doby, kdy „všechna moc měla patřit pracujícímu lidu“, je SVOBODA především možnost žít v prostoru mimo vládu druhých. A podle vlastních představ.
Ti, kteří volají po přímé demokracii věří, že díky ní obratem stvoří dokonalý, lepší svět. Další pokus o ráj na zemi. A kvůli němu chtějí slovu SVOBODA opět změnit jeho význam.